Slovníček pojmů
Akreditace – formálně nebo společensky uznávané úřady nebo orgány akreditují vzdělávací programy, kurzy, činnosti a jejich výstupy. Tím potvrzují, že organizace či jednotlivci splňují standardy, které všichni odsouhlasili. Ručí za důvěryhodnost vydávaných certifikátů a diplomů, a tedy za reliabilitu a validitu sledování a hodnocení jednotlivců a organizací, jejichž posudky mají platnost oficiálního schválení.
Brainstorming -“mozkobouření” – metoda, kde se spontánně sdělují první myšlenky, které účastníky na danou otázku či téma napadnou. Bez toho, aby je někdo komentoval či posuzoval, se zapisují na flipchart (podporuje kreativní myšlení).
Certifikace – označuje standardizovaný proces formálního uznávání vědomostí, dovedností a kompetencí osvojených jednotlivcem nebo předávaných poskytovatelem výchovně-vzdělávací služby.
Certifikát nebo diplom je „papír“, na němž jsou zaznamenány výstupy procesu certifikace. Nejčastěji má status oficiálního dokumentu, ale není to nezbytnou podmínkou. V české vzdělávací praxi se používá též výraz vysvědčení.
Debriefing – aktivita na konci bloku sloužící k reflexi důležité aktivity či bloku, ale i ke zklidnění pocitů, emocí (je-li třeba k “vydýchání”), ale hlavně k uvědomění si, co nám daná aktivita dala a může dát v praktickém životě.
Dokumentace – označuje (elektronické nebo skutečné) psané nebo vizuální záznamy. Dokumenty něco dokládají, a to buď informacemi, které obsahují (jako například milostný dopis), nebo tím, že jejich obsah uznávaným způsobem dosvědčuje pravdivost a přesnost toho, co tvrdí.
Dovednost – vyjadřuje, že člověk má vědomosti a zkušenosti potřebné pro vykonávání určité činnosti. Osvojení určité dovednosti znamená, že se člověk naučil, co má dělat (má příslušné vědomosti) a jak to má dělat (dokáže přenést své vědomosti do praxe). To zároveň znamená, že někdo jiný může pozorovat jeho dovednost v akci.
Energizér – krátká aktivita za účelem probuzení energie (jak fyzické, tak mentální) a povzbuzení dynamiky ve skupině.
Facilitace – vedení bloku popřípadě diskuse. Klíčem k úspěšné facilitaci je každého ocenit jakožto osobnost a stavět na znalostech, zkušenostech a dovednostech všech zúčastněných lidí. Lidé se zapojí nejlépe tehdy, když se cítí respektováni ostatními a sebejistí v tom, čím přispívají.
Facilitátor učení – je nový výraz, který byl zaveden pro označení všech osob, které utvářejí, vedou a doprovázejí proces učení bez ohledu na sektor, v němž působí, a na typ učení, do něhož jsou zapojeni (pochází z anglického to facilitate = usnadňovat).
Feedback - v češtině překládáno jako “zpětná vazba”. Pro každý feedback je důležitá situace, za které je poskytnut. Osoba, která feedback přijímá, by na něj měla být připravena, neměla by tedy být ještě ve stresu (např. po důležité prezentaci). Naopak není vhodné feedback velmi dlouho oddalovat. Feedback by měl být účinný, ale přiměřený, vždy s ohledem na možnosti jeho příjemce. Feedback by neměl být poskytnut, pokud si to daná osoba nepřeje. Měl by tedy být vyžádaný.
Důležitou vlastností feedbacku je také jeho motivace k další akci, k dalšímu zlepšování. Právě proto by feedback měl začínat pozitivním vyjádřením, ale nikdy takto: „To nebylo moc dobré,“ nebo přímo „to bylo špatné.“ Vhodný feedback proto vždy věc nejprve pochválí (alespoň přiměřeně) a dodá: „Aby to bylo ještě lepší, řekni příště, že...“. Pro školitele je důležité, aby uměl feedback správně přijmout i správně dát. Osobní feedback je nedílnou součástí neformálního vzdělávání.
Formální učení – je záměrné učení, které probíhá ve vymezeném a institucionalizovaném prostředí specificky upraveném pro vyučování, odbornou přípravu a učení, v němž působí facilitátoři učení s příslušnou kvalifikací pro daný sektor, vzdělávací stupeň a vyučovací předmět a v němž se obvykle učí určitá kategorie osob (vymezená věkem, úrovní a specializací). Cíle učení jsou téměř vždy stanoveny zvnějšku, pokroky v učení obvykle jsou sledovány a hodnoceny a výstupy učení jsou obvykle dokládány certifikáty a diplomy. Značná část formálního učení je povinná (povinná školní docházka).
Formativní hodnocení – označuje dynamický proces probíhající v čase, který se snaží zachytit vývojový rozměr učení, výkonu nebo výsledku. Zaznamenává posuny a změny mezi dvěma body s prvořadým důrazem na proces, který se odehrává mezi nimi, a na průběh změny.
Hodnocení – je posuzování, které má komparativní (srovnávací) rozměr a jehož součástí je řazení jednotlivců, aktivit nebo institucí podle výkonu nebo výsledku. Řazení může být vztaženo ke kritériím specifickým pro daný kontext, proces nebo výstupy (například: kdo přeplaval nejrychleji řeku, která agentura účastnící se EDS do programu zapojila největší podíl sociálně znevýhodněných mladých lidí), nebo může být výkon porovnáván s externím standardem či kritériem (jako v případě mezinárodního testu vědomostí a dovedností patnáctiletých žáků PISA).
Hodnocení absolutního výkonu – znamená posuzování výchovně-vzdělávací služby, zkušenosti nebo výstupu na základě souboru kritérií, která jsou vůči uvažované události, činnosti nebo výsledku vnější.
Hodnocení relativního výkonu – znamená posuzování výchovně-vzdělávací služby, zkušenosti nebo výstupu na základě poměřování relativního výkonu všech účastníků vůči sobě navzájem.
Chairing – chairman dne – role, ve které daná osoba dává rámec celému pracovnímu dni. Zvolená osoba uvádí program dne s vazbou na program předešlého dne, je časovým manažerem mezi jednotlivými bloky programu a pro účastníky osobou, za kterou mohou jít v případě dotazu k průběhu denního programu.
Ice breaker – “lamač ledu” – aktivita užívaná většinou na začátku školení (ale např. i v případě “zmražení” diskuse apod.) k navození přátelské atmosféry – bývá často provedena zábavnou formou.
Informální učení – je nezáměrné učení (přinejmenším z hlediska toho, kdo se učí), které probíhá v kontextech každodenního života v rodině, v práci, ve volném čase a na veřejnosti. Má výstupy, ale ty jsou zřídkakdy zaznamenávány, prakticky nikdy nejsou certifikovány a zpravidla je ani ten, kdo se učí, bezprostředně nepostřehne, ani nejsou uznávány pro účely vzdělávání, odborné přípravy či zaměstnání. Jedním ze způsobů zviditelnění a většího uznání výstupů takovéhoto učení jsou systémy APEL.
Kodifikované uznání – pro účely vzdělávání a odborné přípravy bez ohledu na sektor a stupeň tento pojem vyjadřuje formální a často oficiální (či právoplatné) uznání účasti v procesu učení a dosažených výstupů, např. ve formě certifikátu nebo diplomu.
Kompetence – často se zaměňuje s dovedností, ale ve skutečnosti neznamená totéž. Kompetence označuje schopnost uplatňovat nabyté vědomosti, znalosti postupů a dovednosti ve stálých či opakujících se, ale také v měnících se podmínkách. Podstatné jsou přitom dvě věci: uplatnění toho, co člověk ví a co umí, v konkrétní úkolové či problémové situaci a využívání této schopnosti v různých situacích.
Kvalifikace – může být také synonymem certifikátu nebo diplomu. Ve světě formálního vzdělávání a odborné přípravy v Evropě je to obvykle oficiální záznam nebo dokument dokládající, že člověk úspěšně dokončil určitý kurz nebo dosáhl výkonového standardu stanoveného pro určitou oblast, dovednost nebo kompetenci.
Mentoring – je strukturovaný proces osobního vedení a podpory někoho, kdo je mladší, méně zkušený nebo nový – v jakémkoli kontextu, ale nejčastěji ve vzdělávání, odborné přípravě nebo v zaměstnání. Mentoři působí jako významní, ale nesoudící přátelé, představují model role a zdroj užitečných informací a rad a mohou převzít i úlohu školitele (pomáhat svému svěřenci zlepšovat výsledky). Člověk si může svého mentora zvolit, ale také mu může být přidělen na základě souboru párovacích kritérií. Formální programy mentoringu zpravidla stanoví určité časové období pro trvání mentorského vztahu.
Mládežnický instruktor – je člověk, který školí jiné lidi pro práci s mladými lidmi s využitím neformálních vzdělávacích metod, se zaměřením na osobní a sociální rozvoj a s důrazem na podporu interkulturních kompetencí.
Neformální učení – je záměrné, ale dobrovolné učení, které probíhá v řadě rozmanitých prostředí a situací, v nichž vyučování, odborná příprava a učení nemusí být nutně jedinou či hlavní oblastí činnosti. Tato prostředí či situace mohou být dočasné nebo se mohou střídat a příslušné činnosti či kurzy mohou vést profesionální facilitátoři učení (např. mládežničtí instruktoři), ale také dobrovolníci (např. vedoucí skupin mládeže). Aktivity a kurzy jsou naplánované, ale zřídkakdy strukturované jako tradiční vyučovací hodiny nebo předměty. Obvykle se zaměřují na specifickou cílovou skupinu, ale málokdy dokumentují nebo hodnotí výstupy či výsledky učení běžně viditelnými způsoby.
Oceňování učení – oceňovat učení může znamenat, že někdo považuje učení jako takové za dobrou věc. V přesnějším významu tento pojem vyjadřuje proces podporování účasti ve všech formách učení a zviditelňování jeho výstupů, aby si lidé i celá společnost lépe uvědomili, že učení je ze své podstaty smysluplná a užitečná činnost, a tak se zvýšil užitek, který učení přináší.
Odborný instruktor – je výraz tradičně označující osoby, které utvářejí, vedou a doprovázejí proces učení v počáteční a další odborné přípravě. Nejčastěji pracují ve veřejných či soukromých učňovských školách, podnikových školicích zařízeních nebo přímo na pracovišti. Také mohou působit v prakticky zaměřených programech nebo předmětech ve všeobecně vzdělávacích institucích nebo mohou pracovat v projektech typu „druhá šance“, jejichž cílem je začlenit znevýhodněné nebo nezaměstnané mladé lidi či (starší) dospělé do pracovního trhu.
Osvědčení – může být synonymem certifikátu nebo diplomu, ale může mít i širší význam. Slovo osvědčení je odvozeno od slova svědčit, což znamená, že osvědčení je dokladem či důkazem o dosažených výsledcích nebo výstupech.
Otevřené a distanční učení (ODL) – spojuje dvě samostatné kategorie vzdělávacích zařízení a forem učení, které se často vyskytují společně. Otevřené učení je záměrné a probíhá tam, tehdy a takovým způsobem, jak si to ten, kdo se učí, zvolí. Může to být i tzv. samořízené učení, kdy si ten, kdo se učí, dobrovolně také zvolí, co a proč se bude učit. Otevřené učení může být svojí povahou formální či neformální. Distanční učení označuje škálu různých forem od korespondenčního vzdělávání (poštou) po e-learning (vzdělávání podporované informačními technologiemi, ať už pokud jde o jeho obsah, metody nebo prostředky). Může nebo nemusí být strukturováno jako otevřené učení a může obsahovat vysoce formalizované a důkladně hodnocené vzdělávací postupy a výstupy.
Plénum - prostor, ve kterém se sejde celá skupina ke společné aktivitě.
Poskytovatel výchovně-vzdělávací služby – organizace nebo institucionalizovaná soustava, která poskytuje příležitosti k učení, tj. řídí a dohlíží na nabídku kurzů jakéhokoli druhu, ať už formálních či neformálních. Poskytovatelé výchovně-vzdělávacích služeb mohou zároveň plánovat a uskutečňovat kurzy, které nabízejí, a mohou působit ve veřejném nebo v soukromém sektoru. Mohou, ale také nemusejí podléhat nějaké formě státní či profesní regulace zajišťující kvalitu a standardy.
Posuzování – v původním smyslu znamená pouze vytváření odůvodněného soudu o něčem. Neobsahuje žádný konkrétní účel (jako například oznámkování individuálního výkonu) ani nenaznačuje žádnou konkrétní metodu posuzování (jako například písemný test) a jeho výsledky automaticky nevyjadřují, že něco má větší hodnotu nebo význam než něco jiného (například že aktivity Rady Evropy jsou významnější než aktivity organizace SALTO).
Potenciál – označuje všechny kognitivní, afektivní a praktické předpoklady a výkony, které může jedinec rozvinout nebo kterých může dosáhnout a jejichž rozvoj či dosažení lze podporovat motivací, vůlí, úsilím, používáním, učením a životními zkušenostmi.
Pracovník s mládeží – je člověk, který pracuje s mladými lidmi v nejrůznějších neformálních a informálních kontextech, zpravidla se zaměřením na osobní a sociální rozvoj prostřednictvím osobních vztahů a skupinových aktivit. Jeho hlavním úkolem může být působit jako facilitátor učení, ale je přinejmenším stejně časté, že pracovníci s mládeží přebírají také roli sociálních pedagogů nebo přímo sociálních pracovníků. V mnoha případech se tyto role vzájemně mísí.
Předpoklady – jsou podobné potenciálu, ale tento pojem se zpravidla používá v konkrétnějším významu pro označení určité složky individuálního potenciálu a také vyžaduje osvojení určitých vědomostí, dovedností nebo kompetencí.
Přeshraniční dimenze projektu - přeshraniční projekt programu Mládež v akci by měl vykazovat alespoň některé z následujících rysů: projekt (nebo alespoň významná část jeho aktivit) by měl probíhat v oblastech ležících v blízkosti stáních hranic, měli by do něj být zapojeni mladí lidé z těchto oblastí, měl by být vhodně zviditelněn v místních komunitách, měl by být udržitelný a zahrnovat následné aktivity s pozitivním dlouhodobým dopadem na příhraniční oblasti, měl by být tématicky zaměřený na daný region (např. na jeho na historii, kulturu, současné problémy regionu apod.) a ke komunikaci by měl využívat jazyky běžné v tomto regionu.
Schopnost – označuje předpoklady, které již jedinec rozvinul a prokazatelně ovládá, například když je někdo schopen hovořit určitým jazykem.
Společenské uznání – označuje prestiž a vážnost, kterou požívají jednotlivci, organizace nebo obory v důsledku toho, že projevují určité vlastnosti, dosahují určitých úspěchů nebo se zapojují do určitých činností (např. učení). Může zahrnovat i materiální ocenění, například vyšší příjmy pro lidi s vyšší kvalifikací.
Srovnávání – znamená přikládání jedné věci k druhé (nebo k několika dalším věcem) s cílem posoudit a případně změřit podobnosti a rozdíly mezi nimi. Srovnávání má smysl pouze tehdy, když všechny srovnávané položky buď patří do stejné kategorie jevů, nebo mohou být vztaženy ke stejné hodnotě, která je vůči nim vnější.
Standardy a standardy kvality – jsou pojmy, které lze použít mnoha různými způsoby. Výrok, že určitá organizace používá standardní metody práce s mládeží, může prostě znamenat, že používá metody, které autor výroku vnímá jako obvyklé, tj. běžně používané. Tentýž výrok však může stejně dobře znamenat i to, že uvažované metody jsou v oblasti práce s mládeží všeobecně pokládány za vhodné. Tento význam naznačuje, že standardní metody odrážejí normy platné v daném oboru, a proto jsou považovány za dobré a hodnotné. V tomto ohledu získává pojem standard rozlišovací přídech, neboť navozuje představu, že některé metody práce s mládeží jsou lepší než jiné (do jisté míry samozřejmě v závislosti na konkrétních cílech a účastnících). To vyvolává otázku, na čem jsou takovéto soudy o kvalitě založeny. Zpravidla se opírají o kritéria neboli charakteristiky, které by měly být přítomny (nebo v některých situacích, nepřítomny), má-li být určitá činnost a její metody označena za kvalitní. Uplatňovaná kritéria nemusejí být ve všech případech stejná, třebaže některá se mohou vztahovat na všechny případy.
Sumativní hodnocení – označuje sestavování obrazu o výsledcích činnosti ve vztahu k cílům a účelům, které stály na jejím počátku, nebo ve vztahu k souboru výkonových kritérií, které se týkají všech srovnatelných činností. Tento způsob hodnocení klade důraz především na výstupy určitého procesu, případně na porovnání jeho počátečního a cílového bodu a příliš se nezabývá tím, co se odehrálo v jeho průběhu.
Tutor – je výraz někdy používaný jako synonymum učitele, ale spíše označuje člověka, jehož „pastorační“ role (pečování o něčí celkovou osobní pohodu) je přinejmenším stejně důležitá jako jeho čistě učitelská či instruktorská role.
Učitel – je výraz tradičně označující osoby, které utvářejí, vedou a doprovázejí proces učení ve školách a – do určité míry – vysokoškolských institucích. Mohou vyučovat i praktické předměty, ale není běžné slovo „učitel“ používat pro označení osob pracujících v podnikových podmínkách.
Uznávání předchozích zkušeností získaných praxí (APEL) – označuje jakýkoli druh formálního uznání vědomostí, dovedností nebo kompetencí, které jednotlivci získali neformálními a informálními způsoby během svého dosavadního života.
Validace neformálního a informálního učení – jednou z forem validace (potvrzení) neformálního a informálního učení, tj. ohodnocení (případně ověření) a uznání pokroku v učení a jeho výstupů, je APEL. V oblasti vědeckého výzkumu znamená adjektivum „validní“ přesné převedení teoretického pojmu (nebo myšlenky) do empirických indikátorů (položek, které lze pozorovat a měřit). Jednodušeji řečeno to znamená, že v dobré víře a s přiměřenou jistotou předpokládáme, že něco, co můžeme pozorovat (a případně měřit) ve skutečném životě, věrně odráží to, co chceme ověřovat.
Vědomost – je nemožné podat uspokojivý výklad teoretického pozadí pojmu vědomost několika slovy. V běžném životě se jeho význam zdá být samozřejmý: je to něco, co člověk ví. Ale co to znamená něco vědět? Jaké věci víme, jak se je dozvídáme, proč jsou považovány za něco, co stojí za to vědět, a co s nimi děláme, když je víme? Ve vzdělávací praxi jsou vědomosti to, co je potřeba se naučit, ale co samo o sobě ještě nemusí být užitečné nebo hodnotné. Vědomosti se musí propojit jednak s dovednostmi a kompetencemi (aby byly užitečné), jednak – což je neméně důležité – se zásadami a hodnotami (aby byly hodnotné).
Výsledky učení – jsou poněkud úžeji definovány než pojem „výstupy“. Označují soubor vědomostí, dovedností a kompetencí, které si jednotlivec osvojil a které je schopen na konci daného procesu učení prokázat.
Výstupy učení – jsou výsledky procesu učení, které mohou být vyjádřeny nejrůznějšími způsoby. Výstupy, které jsou v jakémkoli časovém bodě zaznamenány či změřeny, si lze představit jako dočasné okamžiky v procesu učení či jako snímky na filmu (který by také mohl běžet pozpátku).
Způsobilost – označuje to, co někdo dokáže prokazatelně nebo pravděpodobně dělat, a proto má podobný význam jako pojmy dovednost a kompetence.
